Mapa - Kosava

Kosava (bělorusky Косава Kosava, rusky Коссово Kossovo) nebo též Kosaŭ (Косаў) je město v Bělorusku, které se nachází v Ivacevickém rajónu v Brestské oblasti. Leží 15 km od rajónního centra Ivacevičy, 151 km od Brestu a 13 km od vlakového nádraží Kosava-Paljeskaje (Косава-Палескае) na lince Brest — Baranavičy. V roce 2006 město mělo 2,4 tisíce obyvatel.

První sídla se na území Kosavy, se objevila v 10. a 11. století. Zachovaná sídla z 10. a 12 století prozkoumal Jury Kucharenka, Pjotar Lysenka, Ljeanid Pobal a Paval Rapaport.

První písemná zmínka o sídle je obsažena ve výsadním právu velkoknížete Aljaksandra, který jej předal maršálku I. Chraptoviči a sahá až do roku 1494. V různých obdobích byla osada v držení Fljeminhů a rodiny Čartaryjských. V roce 1510 velkovévoda Zikmund I. Starý vydal práva k provozování městských obchodů a veletrhů. V této době se město Kosava stalo centrem povětu, avšak v důsledku administrativně-územní reformy (1565—1566) se stala součástí Slonimského povětu Navahrudského vojvodství. Dne 11. května 1569 přešlo město ke Lvu Sanhuški-Kašyrskému. V roce 1597 zde stálo 79 domů, 2 ulice, kostel (od r. 1526), 27 krčem a hospoda.

V roce 1611 Kosavu vlastnili Sapěhové. V roce 1626 byl ve městě zbudován nový kostel. Ve druhé polovině 18. století město přešlo do vlastnictví Pusloŭských, kteří zde postavili továrnu na sukna, cihelnu, ocelárnu a pivovar.

V důsledku třetího rozdělení Polska (1795) se město ocitlo na území Ruské říše ve Slonimském povětu Slonimské, od roku 1797 v Litevské a od roku 1801 v Hrodenské gubernii. V letech 1825—1855 ve městě působila výrobna tkanin. V roce 1838 hrabě Vandalin Pusloŭski zde vystavěl palác. V roce 1845 byla ve městě založena továrna koberců a jiné podniky, ve kterých bylo zaměstnáno asi 200 pracovníků.

V 50. letech 19. století bylo v provozu vinařství. V roce 1861 se město stalo centrem volasti. V době národně osvobozeneckého povstání (1863—1864) došlo poblíž města k boji mezi povstalci a ruskými represivními jednotkami. V roce 1865 byla otevřena veřejná škola. V roce 1867 byl uveden do provozu mlýn, který byl v roce 1881 vybaven parním mechanismem. V roce 1868 byl v obci postaven kamenný kostel svatého Antonína a v roce 1878 dokonce Kostel Nejsvětější Trojice.

Podle sčítání lidu z roku 1897 stálo ve městě 431 budov, 2 kostely, kaple, veřejná škola, továrna na sukna, koželužna, pošta, 58 obchůdků a pravidelně se zde konalo 8 veletrhů. Mezi 15. a 16. říjnem 1900 se ve městě došlo k nepokojům rekrutů (asi 900 lidí). Při přestřelce s policií bylo zastřeleno několik lidí. Během první světové války v roce 1915 bylo město obsazeno německými vojsky, na podzim roku 1918 bylo blízko předního frontu. Z vlakového nádraží Косаў-Палескі Němci vedli úzkokolejnou železnici v lesním masivům Hulina a Michaliny Ružanské. Vyplenili palác, zahrady a skleníky.

V souladu s Rižským mírem (1921) se město stalo součástí meziválečné Polské republiky, kdy obdrželo status města a zároveň bylo ustanoveno centrem povětu. Za vlády Poláků zde byl rychtářský soud a policejní komandatura. Od roku 1922 bylo v nemocnici na 930 lůžek, v roce 1923 byla otevřen pilařský závod „Tartak“. Dne 3. února 1927 proběhla ve městě demonstrace pracovníků, kterou uspořádal podzemní okresní výbor Komunistické strany západního Běloruska; policie demonstraci rozehnal, tento den se zapsal do běloruské historie pod jménem „Kosaŭská střelba“. V letech 1930–1939 byla ve městě v provozu elektrárna s výkonem 100 kW.

V roce 1939 se město stalo součástí Běloruské SSR a v roce 1940 se stalo centrem rajónu (od 20. září 1947 jako součást Ivacevického rajónu). Agresí SSSR bylo místní obyvatelstvo utlačováno a potýkalo se s represemi a některé historické budovy byly zbořeny — nyní polský Institut národních vzpomínek Polska vyšetřuje případ vraždy 25 Poláků mezi 17. a 20. zářím v blízkosti Kosavy.

V období druhé světové války, od 25. června 1941 do 12. července 1944, bylo město pod německou okupací. V roce 1942 bylo v Kosavě založeno ghetto; během partyzánské činnosti byli všichni Židé osvobozeni a utekli do lesů. V důsledku německé propagandy, která jim slibovala klidný život v ghettu, se část Židů z lesů vrátila, načež byli všichni ihned zastřeleni.